Northland (1/5)

"Začátek bude drsnej, musíme na to myslet, zase si zvyknout na batoh, taky na to, že každou noc spíme jinde. Budeme unavený a bolavý. Nejspíš nás zas chytne ta žravost. Budeme se muset držet. Budou to čtyři měsíce! Ale už jsme zvládli Pyreneje, zvládli jsme Alpy. Zvládneme i tohle."

Den 1 - 17 (17 dní, 18.12.2019 - 3.1.2020)

0. km - 440. km TA, Cape Reinga - Mangawhai village

Plní sil a nadšení jsme se nafotili a natočili první video na Cape Reinga, nejsevernějším bodu Nového Zélandu. Začali jsme dobře, vcelku hladce jsme dostopovali až sem, na samý začátek Te Araroa, na které máme strávit celé čtyři měsíce, jen chůzí! Matějovými slovy budou jediné naše starosti jídlo, spaní a sraní. Krásně jednoduché čtyři měsíce!

Te Araroa prochází celým Novým Zélandem, od nejsevernějšího Cape Reinga až po Bluff na jeho jižním cípu (ten je značen dokonce i na rozcestníku na fotce níže, jen je na něm vidět pouze jako "uff").

90 mile Beach

A pak přišla 90 mile beach. Čtyři dny pláže. Kromě pár kopečků a pár náhodných oblastí s keříky na prvních kilometrech jsme opravdu šli jen rovně po pláži, kdo by to byl řekl na 90 Mile beach.. Po pravé ruce oceán, před námi písek, po levé ruce duny. Bez možnosti se někde schovat před sluncem. A před větrem, který nám většinu času funěl přímo do obličeje, jako takový bonus navíc. 

Přibližná mapa Northlandu

Překvapením pro nás vlastně byl i samotný písek. Kromě toho, že se ten jemňoučký parchant brzy dostal ÚPLNĚ VŠUDE, nehledě na to, zda to byly části našich těl, vybavení či elektronika, i samotná chůze po něm byla přinejmenším zajímavá. Po měkkém suchém vlevo u dun se nedalo jít. Po tvrdém vpravo u vln to šlapalo jak po asfaltu- sice tvrdý, ale jednoduchý terén. Po 40. km, který jsme překonali druhý den, se dostavila i nevýhoda té pískové "asfaltky"- jako bonus jsem šlapala i po puchýřích. Poslední tři kilometry jsem toho dne docházela houpavým krokem starší paní.

Čtvrtý den jsme měli pláž za sebou. Úplně rozbití, chodidla v jednom ohni, záda bolavá, ruce a obličej buď spálené nebo ošlehané od větru (doteď si nejsme jistí co z toho to bylo, nejspíš kombinace). V tomhle stavu jsme se rozhodli, že dalších 15 km do Kaitaia, následujícího města, sakra po silnici šlapat nebudeme. 

Te Araroa je nový trail a jeho trasa se zčásti ještě dokončuje. Je vlastně složená z mnoha malých treků, mezi kterými někdy neexistuje jiná spojka, než po silnici.  

Te Araroa je nový trail a jeho trasa se zčásti ještě dokončuje. Je vlastně složená z mnoha malých treků, mezi kterými někdy neexistuje jiná spojka, než po silnici. Velké dilema jak tohle vyřešit. Chůzi po silnici oba nesnášíme, kromě puchýřů brzy přichází i nuda, myšlenky odbíhají k domovům a pohodlí. Byla by jistě nádhera ujít každý kilometr Te Araroa, ale "hike your own hike". My si to tu přece chceme užít, a ne se trápit na silnici, říkáme si.

"Tak silnice stopujeme," shodli jsme se nakonec. Kombinaci smutku a úlevy, že jsme už čtvrtý den podlehli svodům neukázněnosti, brzy vystřídalo blaho čtyř stěn hostelu, mezi kterými nefoukalo, a čerstvé grilované kuře ze supermarketu.

Lesy Northlandu

≈ Herekino forest za Kaitaia je zavřený. ≈ S další specialitkou Te Araroa jsme se setkali vzápětí. Lesy Northlandu jsou napadeny kauri dieback, nemocí, která likviduje zdejší populaci kauri, obřích vysokánských stromů, jednoho ze symbolů novozélandské přírody. Zavřený Herekino forest znamená další chůzi po silnici. Ach. Bylo toho na nás nějak dost za těch prvních pár dní. Kromě únavy z chůze ještě tyhle komplikace.. měli jsme vážné obavy, že nás tohle bude provázet celý Severní ostrov. Silnice, uzavírky, stopování.. 

Věděla jsem, že tohle zas přejde. Ale v tu chvíli jsem to prostě cítila jinak. A byla si vcelku jistá, že jsem se na tohle měla vykašlat.  

Pak už jsme se konečně dostali do přírody. Raetea forest! Natěšení jsme byli jak děcka! "Teď tedy začnou ty lesy, ta příroda!" Příroda začala, dokonce dost zhurta. Prudké stoupání zeleným tunelem uzavřeného lesa, úplně jiného, než na který jsme zvyklí my. A to doplněné o extrémně bahnitou stezku, kterou bylo možné překonávat jen hopkáním ze strany na stranu nebo z kořene na kořen. Bahenní valčík mohl započít. Byla jen otázka času, kdy jeden nebo druhý do bahna zahučíme. Mívám v těchto disciplínách před Matějem velký náskok. S přehledem vždy upadnu, zaseknu se, zraním se, atd. jako první. Ani tady jsem nezklamala. Boty na žmoch na sebe nenechaly dlouho čekat. Tahle kombinace společně s dusnem a vlhkem lesa a nedostatkem fyzičky, která zůstala někde v Praze, na nás oba doléhala. A na mě tedy extrémně. Už tohle trošku známe z minulých treků, dolehne smutek, že nemůžeme do kopce, že je vedro, že nám to nešlape.. tentokrát se ale ještě blížil Štědrý den, Vánoce, čas pohodlí a jídla. Naše rodiny na gaučích u televize. Dopadlo to na mě tak brutálně a drsně, že jsem si říkala, co nás to napadlo, přejít takhle dlouhý trek. Navzdory rozumu, navzdory tomu, co už jsme přešli, navzdory tomu, že tohle jsou pocity, co už znám. Věděla jsem, že tohle zas přejde. Ale v tu chvíli jsem to prostě cítila jinak. A byla si vcelku jistá, že jsem se na tohle měla vykašlat. 

Štědrý večer jsme nakonec strávili po kolena ve vodě. 

Večeře a spánek vše spravili. Druhý den jsme už byli zase plní nadšení a ani bahno nám ho nemohlo vzít. Ráno do mokrých bot a hurá dál. Únava na trecích je prostě jiná. A víc útočí na emoce. Hlavně teda na moje.

Štědrý večer jsme nakonec strávili po kolena ve vodě. (Na Zélandu je o 12h víc než v ČR, takže vlastně 25.12. dopoledne jsme strávili po kolena ve vodě.) Stezka nevedla podél řeky, ale přímo řekou. Neobtěžovali jsme se ani se zouváním tenisek, využili jsme příležitost umýt je od bahna. Zatímco jsme se brodili, myslela jsem na kakao a bramborový salát.

Skrz lesy Northlandu střídavě vedly náročnější stezky, kde postup 2-3 km/h nebyl ničím zvláštním, a štěrkovými silnicemi, které občas přicházely jako vysvobození a odpočinek. Občas také jako nevítané vytržení z přírody.

Motali jsme se z kopce na kopec, zapadali do bahna, potůčků, promočili si boty v mokré trávě hned na začátku dne. 

Po prvních lesích přišly taky první farmlands- farmářské oblasti. Zeleně a žlutě zbarvené kopečky obsypané krávami a ovcemi. Stezky často vedly přímo mezi stády zvířat, většinou podél plotů. Asi nikdy nepochopíme jak jsme se mohli ztratit na pozemcích hned první farmy, co jsme měli projít. Motali jsme se z kopce na kopec, zapadali do bahna, potůčků, promočili si boty v mokré trávě hned na začátku dne. Poprvé jsme to vzdali a mezi pastvinami prošli po štěrkové cestě zatímco jsme nadávali na špatné značení. První špatná zkušenost ale byla později nahrazena lepšími. Farmlands (kromě nástrah v podobě občasných elektrických plotů) nás už znovu nedostaly.

Východní pobřeží

Skrz lesy a farmlands jsme se tak postupně dostali ze západního pobřeží na východní. A další přímořskou část treku začali hned jako mořští vlci! 

Z Paihia, městečka, kam jsme došli hned po Puketi forest, jednom z northlandských lesů, Te Araroa dál pokračuje buď po silnici anebo na kajaku- my měli hned jasno. Po obří vaječno-slaninovo-lívancové snídani v místní kavárně jsme se navalili do kajaků a dalších 17 km přepádlovali. Jaká to byla krásná změna! Posouvat se vlastními silami dál po trase aniž bychom museli jít! 

Následující dny jsme střídali lesy a pláže. Žádná už ale ani v nejmenším nepřipomínala tu první, 90 mile beach. Tohle byly kratší úseky oživené o útesy, zeleň a výhledy. A někdy taky o brodění. Poprvé jsme oceán a do něj ústící řeku brodili kousek za Ngurunguru. James, majitel krásného kempu v zálivu u města a velký pomocník všech TA walkerů, nás ráno převezl přes záliv, nabídl kávu a sušenky a mezitím vysvětloval jak a kde máme brodit. Informace se s kávou prostě vstřebávají lépe.

Úspěch při "oceánských/mořských" brodech závisí na jediném- na přílivu a odlivu.

Úspěch při "oceánských/mořských" brodech závisí na jediném- na přílivu a odlivu. Při odlivu se někdy dají přejít suchou nohou a při přílivu není šance. Kupodivu jsme je zatím všechny přešli bez ztráty cti a bez promočených věcí. Ale není ještě všem dnům konec, že.. Přinejmenším bahňáky, které většinou následovaly po brodění zálivů, nám dávaly zabrat až dost. Nejen tím, jak se nás snažily láskyplně držet ve svých spárech, ale i svou intenzivní vůní, kterou se nám zatím z našich ponožek na brodění nepodařilo dostat ani náhodou..

"Proč jsme jen nevyrazili dřív," říkali jsme si, "proč jsme tak líný prasata?!" 

Na východním pobřeží se nám kromě pláží a brodů do paměti vryl ještě jeden zážitek. První větší kopec. Na který jsme zřejmě nebyli připraveni ani časově, ani fyzicky a ani psychicky. Začátek výstupu totiž vyšel na pravé poledne. Prvních 250 v.m., které jsme překonali během jediného kilometru, bylo na otevřeném kopci. "Chyba, kamaráde, chyba," opakovali jsme si během výstupu. "Proč jsme jen nevyrazili dřív," říkali jsme si, "proč jsme tak líný prasata?!" Slunce se do nás opíralo a my měli pocit, že se roztékáme. Dalších 250 v.m. už bylo lesem. Kromě toho, že jsme se zbavili přímého slunce, nám ale o moc lépe nebylo. Na vrchol Te Whare jsme se vyplazili úplně uřícení. Bohužel jsme tam ale narazili na místní turisty. Museli jsme předstírat, že jsme sice zpocení, jak kdybychom vylezli z bazénu, ale jinak pohoda. Jsme přece TA walkers. Cesta dolů už utíkala lépe. Spousta schodů, po kterých jsme vesele hopkali, utíkala jak nic. Až druhý den ráno jsme pocítili, jak moc náročný sestup byl. Lýtka tuhá jak kámen nám to připomněla hned po probuzení. A připomínala nám to dál ještě asi čtyři dny. "Už toho bylo dost! Chceme dovolenou!" jakoby řvala. Začínali jsme pomalu souhlasit. Únava už doléhala nejen na naše svaly, ale i na naše mysli. Byli jsme na cestě už 15 dní a zatím jsme neměli ani jeden celý den na odpočinek..

V průběhu Northlandu jsme se vlastně teprve osmělovali v komunikaci s místními, ale několikrát nám hned během těch prvních dvou a půl týdnů vyrazili dech svou vlídností a pohostinností. Někdy to asi otevírá srdce být zaprášený vagabund s batohem! Roger, hlídač na parkovišti, kterého jsme se ptali, jestli bychom nemohli přespat a předstírat, že jsme karavan, nás vzal k sobě domů, mohli jsme si dát sprchu a vyspat se v teple a suchu pod střechou. Marc, který, když nás viděl jít kolem jeho domu směrem k přístavu, kam jsme šli shánět loď, která by nás vzala přes záliv, a volal na nás, ať počkáme, že jestli jdeme TA a potřebujeme na druhou stranu?! A další a další, drobné milé dotazy, vychlazená voda, starost zda máme kde spát. Taková naše malá trail magic. 

Někdy to asi otevírá lidem srdce být zaprášený vagabund s batohem! 

Po 17 dnech a 440 km, už vcelku zvyklí na batoh, a vlastně i na tenhle životní styl- "vše sbalené v batohu a kdo ví, kde večer složím hlavu", se nemůžeme dočkat jak vše půjde dál. Snad tak dobře jako doposud! 

Fotogalerie k Northlandu: