GR 5: Den 22 - 33

Pomalu se blíží moře. Náš krok je lehčí, hlad větší a pocity smíšené. Nice se nemůžeme dočkat, ale nepředstavuje jenom cíl naší cesty, ale i její konec.

26. 7. - 7. 8. 2018 : 

Briancon! Briancon! 400 v.m. sestup a pak obchody s jídlem, grilované kuře a čerstvé pečivo- naplnili jsme břicha a nakoupili zásoby jídla na několik dalších dní. 

Odchod z Brianconu se protáhl jako vždy.. najdete lavičku a stůl, zásuvku, kde si dobijete elektroniku, a najednou.. tři čtyři hodiny pryč a za chvíli se stmívá.

Kromě toho se zase sbíhají mraky. Balíme se do nepromoků a to náš další výstup ztěžuje, potíme se, padá na nás únava. A pořád neprší, v nepromokavém se tedy vaříme zbytečně! Jsem nepříčetná! Ukrajujeme z trasy ještě asi 15 km, jen díky tomu, že nemůžeme najít dobré místo na spaní, nakonec rozbíjíme tábor, jak už je tomu zvykem, v sedle- konkrétně Col des Ayes.

Noc v sedle nás nakonec nabila energií natolik, že jsme celý den běželi tak, že jsme ani nestihli fotit! Procházíme městečkem Chateau-Queyras, kde měl být obchod a kemp. Obojí je ovšem zrušeno. Nemáme tedy na výběr a místo sprchy a nelepivé noci pokračujeme až do nádherného sedla Col Fromage. Tam nacházíme přístřešek- bývalý bunkr, který nás ušetří starostí se stavěním stanu! V protisvahu se tyčí výrazný vrchol Brunet (2 561 m.n.m.).

Pohled zpět ze sedla Col Fromage:

Následující den ráno vyrážíme odpočatí po noci pod střechou a natěšení na kemp, sprchu a obchod s jídlem! Čeká nás totiž Ceillac.

Ty kempy! Vstoupíte s plánem si odpočinout, odcházíte zcela zničeni. Tělo si uvědomí prostor pro "vykydnutí", rychle se sprchujete, perete, sušíte, nabíjíte, vaříte, nakupujete v nedalekém krámku, rychle, rychle, rychle! Rychle se snažíte i odpočívat. Prostě čas chce využít co nejefektivněji! Což samozřejmě k ničemu moc nevede.. Druhý den z kempu odcházíváme zničení a líní. Jeden z mnoha paradoxů trekování.

Ale lavičky v kempech na sušení věcí využít umíme!

V rámci francouzských Alp je obecně rozlišování kempování a bivakování, jak na to upozorňuje cedule na fotografii výše. Mimo národní parky a jiná zvláště chráněná území je tolerován tzv. bivak- stan postavený večer a složený ráno, jedna noc, spíše malý stan, samozřejmě bez zanechání stop a odpadků a bez rozdělávání ohně. Tímto jednoduchým pravidlem jsme se řídili celou trasu.  

Přestože jsme z kempu vyráželi utahaní, nějaké ty výškové metry překonáváme!

Jen pár set metrů za sedlem nacházíme perfektní rovinku na spaní- závětrná strana i kameny na sezení, co víc si přát.

Natěšení na další spánek si večer obvykle rozdělujeme úkoly- Matěj hledá co nejrovnější místo na spaní a já vařím. 

Dvacátý šestý den začíná sestupem k řece L'Ubaye. 

A po sestupu nás čeká šlapání asfaltu. To Matěj doslova a do písmene nenávidí. Bezmála 10 km nezáživnou silnicí. Až těsně před jejím koncem se konečně otevírá jiný výhled, který nás vytrhne z té asfaltové apatie.. 

Po deseti asfaltových kilometrech už zase zapadáváme do lesa, prudké stoupání překonáme poměrně snadno, sice zpocení, ale víme, že nahoře ve vesničce by možná mohl být obchod (Fouillouse)! Běžíme a díky tomu překonáváme prvních 15 km dne jen za slabé 3 hodinky.

Pomalu se ale blížíme ke Středozemnímu moři.. ne, že bychom měli šanci ho vidět, ale stoupající teploty přes den nás o tom přesvědčují. Jižní Francie už nám otevírá svou, doslova, vřelou náruč. Ve vesničce tedy trávíme horké poledne ve stínu a horké odpoledne jenom o kousek dál vyvalení pod stromy. 

Dál se vydáváme až kolem 18.h večer, kdy teplota konečně klesne.. kdybychom tušili, že nás po těch pár výškových metrech čeká jedna z nejkrásnějších částí trasy, nenechali bychom se tak snadno odradit- vrchol La Meyna (3 067 m.n.m.).

Dvacátý sedmý den začíná stoupáním. Po noci ve stínu hory La Meyna se nám ale jde dobře, vstáváme brzy, abychom stihli do sedla vystoupat ještě za ranních teplot.

Míjíme starý vojenský objekt- Baraquements de Viraysse.

Během sestupu už nás dohání polední žár.

Který po poledni vystřídaly bouřkové mraky.. Schovali jsme foťák, po silnici vystoupali asi 5 km a celou dobu, co trasa vedla národním parkem Mercantour jsme šlapali zabalení v pláštěnkách. Přespali jsme až za hranicemi národního parku v otevřené chatce u cesty. 

Následující den je ve znamení střídání přírody a městeček. Co 10 km procházíme vesnicemi- nejdříve Bousieyas, poté Saint-Dalmas-le-Selvage, další Saint-Étienne-de-Tinée a nakonec Auron, kde se rozhodujeme pro kemp. Ten sice není právě nejkrásnější ani nejvhodnější pro trekery (je plný karavanů), za to má nejlepší horkou sprchu, co jsme v Alpách potkali.

V Auronu na nás má také čekat balík s jídlem, který jsme si poslali do místního infocentra. To ale na emaily neodpovídá. Jdeme se na balík proto zeptat jen tak pro jistotu. Jaké je překvapení, že tam na nás čeká! Sice ve zcela jiném obalu a asi poloviční, ale je tam! Zajímavé je, že se ztratila lepší polovina jídla- po sušeném mase, oříškách a sladkostech ani památky. 

Z Auronu jsme po líném ránu v kempu, nákupu a vyzvednutí balíku vyšli až po poledni. Rozbolavělí, líní, rozespalí. 

Pes dělá "haf"

Přežvýkali jsme asi 12 km, když potkáváme obrovské stádo ovcí. Malí ovčáčtí psi kolem nich sviští a formují stádo, zatímco kolem stojí psi jak telata (později jsme zjistili, že to jsou Anatolští pastevečtí psi), co na nás velmi přísně hledí. Jakmile se přiblížíme (naše cesta vede asi 200m od stáda), běží nás "přivítat". Zastavujeme, aby si nemysleli, že jsme hrozba a čekáme co bude. Naštěstí nedaleko sedí páníčci, kteří psi během chvilky odvolávají a tak můžeme pokračovat v chůzi. Jen kousek za našimi zadky nás pro sichr následuje jeden z menších psů, čekáme kdy si kousne. Snad jsme zbytečně vystresovaní. 

Vzhledem k našim vzájemným pocitům se rozhodujeme, že půjdeme co nejdál. Ale už se pomalu blíží večer.. Nakonec usuzujeme, že dalších 5 km a 400 v.m. by mělo stačit. 

V noci se probouzíme. Slyšíme dupání probíhajících psů a štěkání. Do svahu a ze svahu se psi prohánějí polovinu noci. Noční zábava, asi se přes den málo naběhali kolem ovcí. No, alespoň máme společnost, sice nás trochu stresuje, ale co. 

Následující ráno začíná stoupáním do Col de Crousette. 

Celý den procházíme krajinou, která je občas proložena vesničkami v dáli.

Až docházíme k Refuge de Longon. Je jasné, že se cíl naší cesty blíží natolik, že už máme silné tendence zpomalovat. U chaty si rádi dáváme kávu s čerstvým mlékem od místních krav. To se nám sice o pár desítek minut později trochu vymstí, ale nelitujeme. 

Poslední dny už splývají.. přes den na nás doléhá horko, v noci vlastně taky, blíží se moře, blíží se odlet a my počítáme kilometry, aby nám poslední etapa do Nice vyšla tak akorát, abychom mohli skoro rovnou na letiště.

Poslední den na GR 5 už na nás vedro tlačí tak moc, že zvládáme jít jen v ranních hodinách, třicátý třetí den se nám podařilo vstát před šestou a konec snesitelného počasí připadl na desátou dopolední. Pak nacházíme v Aspremontu prázdné hřiště se stínem a hned víme jak strávíme zbytek dne. Pospáváním a dojídáním zásob. Hlavně ve stínu!

A také se nám poprvé konečně otevírá výhled na Středozemní moře, ke kterému se celou tu dobu trmácíme!

Ze stínu a relativního chládku Aspremontu se dál vydáváme až kolem 19:30, kdy už teplota konečně klesá. Toužíme najít místo s výhledem na zářící Nice. Nenacházíme nic. Romatický výhled se zase nekoná- všude kolem cesty je kousavé křoví. Takže se kolem 23.h rozhodujeme přespat pod širákem, symbolicky přímo v prachu GR 5, která nás dovedla od Ženevského jezera až do Nice.

Fotogalerie: