Auckland (2/5)
Jsou části trailu, na které se těšíte. A pak jsou části trailu jako je Auckland. Ty, od kterých nic nečekáte. Půlku z Aucklandu jsme prostopovali, byla to předměstí, silnice a dálnice. Ale druhá půlka byla samé překvapení- pláže, útesy a lesy!
Den 18 - 22 (5 dní, 4. 1. - 8. 1. 2020)
440. km - 678. km TA, Mangawhai village - Mercer
Necelých 250 km. Z toho něco kolem 120 km Aucklandem a jeho předměstími. A další kilometry po silnicích a dálnicích. Když jsme se později vyptávali TA walkerů kdo jak regionem prošel, bylo to tak 50:50- půlka ušla každý krok a druhá půlka, ke které se hlásíme my, jej zčásti prostopovala a nebo přeskočila úplně. Zajímavé bylo, že většina těch, co ušla každý krok Auckland regionu v zápětí také dodala, že vlastně vůbec nevědí proč. Že to byla hrůza.
Zajímavé bylo, že většina těch, co ušla každý krok Auckland regionu v zápětí dodala, že vlastně vůbec nevědí proč. Že to byla hrůza.
Přibližná mapa Aucklandu
Celkově jsme z Auckland regionu ušli první polovinu, mezi 440. a 560. km trailu se rozkládají pláže, lesy, nějaké ty farmlands, a také severní polovina předměstí Auckland city. Za těch 120 km se toho ale událo překvapivě dost..
Když se ale lehce žlutá dál zabarvovala až do sytě oranžové, konečně nám to došlo.. Kouř z australských požárů.
5. 1. 2020 odpoledne bylo něco špatně. Hned jsme nezaregistrovali co to vlastně je.. Asi bude bouřka! Světlo se zabarvovalo do žluta a nebe bylo těžké a plné mraků. Když se ale lehce žlutá dál zabarvovala až do sytě oranžové, konečně nám to došlo.. Kouř z australských požárů. Z apokalyptického světla bylo člověku až těžko na duši..
Pamatujete? Na #australiafires? Na přelomu roku 2019 a 2020 hořelo v Austrálii skoro 200 000 km² plochy na Jihovýchodě Austrálie.. kouř se postupně překlenul až přes Tasmanovo moře k 2.000 km vzdálenému Novému Zélandu..
Puhoi: "Česká osada"
Zajímavostí pro všechny české turisty a chodce je rozhodně městečko Puhoi, skrz které trek vede. Bylo založeno v roce 1863 a dodnes se mu přezdívá "Česká osada". Dokonce je v něm prý i Bohemian museum!
Škoda, že jsme všechno prošvihli. Jakmile jsme došli do městečka, zajímalo nás jen jídlo. Vrhli jsme se na první obchůdek s občerstvením, který jsme zahlédli, a spokojeně chroupali fish'n'chips, slepí ke všemu ostatnímu.
O Bohemia museu a českém osídlení jsme se dozvěděli až o několik týdnů později...
(Z Puhoi je možné dál po treku pokračovat kayakem a sjet si řeku Puhoi až do vesnice Waiwera, kde trek pokračuje. My měli bohužel dost chladné a větrné počasí, tak jsme zvolili pěší/stopovací variantu..)
Po plážích?
Procházky po plážích.. písek, který se nám pořád vnucoval skrz díry v botách, mezi prsty. A nakonec, jeden z nejpůsobivějších úseků Te Araroa?! Z vesnice Waiwera do Hatfields Beach vede trail po útesech, které lze přejít jen za odlivu. Necelých pět kilometrů jsme přelézali útesy, přeskakovali z kamene na kámen, a nabírali ten čerstvě odhalený a mokrý písek do bot na těchto skrytých plážích..
Došli jsme k Hatfields Beach, kde jsme už zdálky viděli dvě krokem nejisté postavy. Pokusili jsme se jim obloukem vyhnout, ale nějak se to nedařilo. Nakonec se nám vždycky přimotaly do cesty.. "Where are you heading to??" začala naše konverzace znenadání otázkou, měli jsme v úmyslu jen tiše pokračovat a zapíchnout to někde na kraji pláže, těsně před okrajem města.
Byl z toho jeden z nezapomenutelných večerů na treku. "Kiwi hospitality!" padlo mnohokrát za ten večer. Dostali jsme obří večeři, dali jsme si sprchu, vyprali si všechno prádlo.. a vyspali se v posteli.
Tak jsme tedy v reakci na otázku vybalili náš plán. Ten se setkal s mohutným odporem. "To nemůžete! Vždyť má pršet! Podívejte se na to nebe! Už je skoro tma! To nejde! Musíte jít k nám! Dáte si sprchu a večeři!" Takhle nekompromisně nás Winnie s Paulem pozvali k sobě domů. Šokovaní kombinací laskavosti a naléhavosti jsme brzy nabídce podlehli.
Byl z toho jeden z nezapomenutelných večerů na treku. "Kiwi hospitality!" padlo mnohokrát za ten večer. Dostali jsme obří večeři, dali jsme si sprchu, vyprali si všechno prádlo.. a vyspali se v posteli. Pověstná kiwi hospitality! V Aucklandu jsme takové trail magic ani nečekali..
Druhý den nás čekal další brod řeky, která ústí do oceánu.. u vesnice Stillwater. Před ní byl jeden z těch úseků trailu, ze kterého nemá radost nikdo. Silnice s ostrými zatáčkami široká tak akorát na dvě auta vedle sebe. A asi 40 cm prostoru pro chodce. Věděli jsme, že tuhle část jít nechceme.. ale byla otázka, jestli se nám tu podaří někoho stopnout..
Zvolili jsme tedy strategii nejdříve se posilnit jídlem. Našli jsme zapadlou hamburgerárnu a zatímco jsme se cpali, tak jsme cítili, jak si ostatní návštěvníci zvědavě prohlížejí naše batohy a propocená trička. Až k nám nakonec nenápadně pomalu dokráčel majitel restaurace a začal se vyptávat odkud jsme a kam jdeme. "That's awesome! Have you enjoyed Northland??" byl nadšený, dál vyptával jak se nám líbí na Zélandu a jak dlouho už jsme na cestě. A kam trail vede teď. Zmínili jsme Stillwater a pak se to nějak semlelo a od sousedního stolu se ozvalo: "I live there! I will take you!" Nebylo tohle až podezřele moc štěstí?!
Když se Matěj rozhodl nejdřív brod zkusit nanečisto a já čekala na břehu s batohy, svíral se mi žaludek. Voda po kolena, po stehna, po pás, po prsa, po ramena a já v duchu ječela: "Vrať se! Vrať se! Já tam nechci! Já se utopím! Tohle nedám!"
Pohodlně jsme absolvovali tuhle nepříjemnou část treku autem a pak už jsme museli opět čelit přílivu. V restauraci jsme se nějak zakecali a prošvihli nejnižší fázi odlivu. Doufali jsme, že to stejně nějak zvládneme. Chyba. Když se Matěj rozhodl nejdřív brod zkusit nanečisto a já čekala na břehu s batohy, svíral se mi žaludek. Voda po kolena, po stehna, po pás, po prsa, po ramena a já v duchu ječela: "Vrať se! Vrať se! Já tam nechci! Já se utopím! Tohle nedám!"
Po chvíli jsem viděla, jak se Matěj otáčí a mě spadl kámen ze srdce. Přestože jsme řeku potupně obcházeli a prodloužili si tak cestu asi o dvacet kilometrů, byla jsem šťastná, že do té šílenosti nemusím.
Tak se konečně vracíme, Aucklande
Aucklandem jsme lehce prošli už po našem příletu. A od začátku jsme věděli, že nebude patřit mezi místa, kde se rádi zdržíme. Udělali jsme nákupy, najedli se, přespali někde pod střechou a pak honem utekli. A podruhé jsme to udělali úplně stejně.
Na co jsme se ale doopravdy těšili, byl ten pocit, že jsme došli do našeho prvního malého cíle.
Já si koupila nové boty, dokoupili jsme něco málo zásob jídla, nadlábli se a dali si kávu..
Na co jsme se ale doopravdy těšili, byl ten pocit, že jsme došli do našeho prvního malého cíle. Centrum Aucklandu leží přibližně na 600. km Te Araroa. A my k němu vlastně od prvních kroků směřovali navzdory tomu, že nám k srdci moc nepřirostl. Vrátili jsme se na místo, které už jsme trošku znali. A to byla po těch třech týdnech na cestě vcelku příjemná změna.
V Aucklandu jsme zažili největší koncentraci trail magic od nabídky svezení až po přespání v měkké posteli. Kiwi hospitality se nenechá jen tak zahanbit!
Tenhle region nepatří mezi nejkrásnější na Te Araroa. Ale taky má něco do sebe! V Aucklandu jsme zažili největší koncentraci trail magic od nabídky svezení až po přespání v měkké posteli. Kiwi hospitality se nenechá jen tak zahanbit!
Ale přesto nám to už stačilo. Kousek od centra Aucklandu jsme naskočili na nádraží Newmarket station na vlak a utekli ze shonu velkoměsta a procházkách po asfaltu. První půlka předměstí stačila. A tak jsme pádili rovnou dál až na začátek dalšího regionu: Waikato-King Country, do městečka Mercer.