Střední Asie zatím není tolik objevená turistikou jako jiné části naší Zeměkoule. Proto si stále více méně zachovává svůj ráz a autentičnost. A Kyrgyzstán, země bývalého SSSR, země pastevců a kočovníků, země velehor, je autentická až až. :)
Treky zde nejsou značené tak jak jsme zvyklí z českých hor nebo ze západního světa, podrobné mapy taky moc neexistují, ale když jsem se dnes před psaním článku podívala na mapy.cz, zase jsem v nich dokázala najít přesně tu naší cestičku, kterou jsme vystoupali až k jezeru Ala Kul! (https://mapy.cz/s/38iEE). 
Den 1

- 11 km
- 4 h chůze
- cca 400 v.m. stoupání
Trek začíná nedaleko města Karakol, který byl založen jako vojenská základna a začal se rozvíjet zejména díky příchodu cestovatelů, kteří odtud podnikali výpravy do nedalekých hor. A tak jsme naši malou výpravu také začali v Karakolu. Taxík nás podél Karakol river svezl až k bráně do NP Karakol, zaplatili jsme drobné vstupné do parku, a pak už jsme sypanou silnicí pokračovali sami. Cesta to byla příjemná a jednoduchá, celých 11 km jsme pozvolna stoupali údolím proti proudu řeky a mohli se jen kochat krajinou. Utábořili jsme se kousek od řeky, na posledním rovném místě těsně před prudším stoupáním do sedla nad jezerem. 

Den 2

- 5 km
- 4 h chůze
- 1100 v.m. stoupání
Druhý den byl hned od rána úplně jiný než první. Jednoduchou cestu a mírné stoupání vystřídal prudký kopec a chvílemi spíše necesta než cesta. Značení treku buď neexistovalo anebo jsme ho nepochopitelně míjeli, jedinou značkou tu tedy byla vyšlapaná cesta. A ta chvílemi mizela v kamení nebo v lese.. 
Ale ta krajina byla nádherná! Jak jsme stoupali, otevírali se nám další a další výhledy do údolí, až jsme mohli dohlédnout i na mýtinku, kde jsme spali minulou noc. Vystoupali jsme celkem asi 1100 v.m. a pak se rozhodli utábořit, v sedle, a na prvním místě, kde byl výhled na jezero Ala Kul. Našli jsme zbytky bivaků postavených z kamení, tak jsme toho využili a zalezli si na odpolední odpočinek. Postupně se ale začínaly sbíhat mraky a my se báli deště. Zrovna deště jsme se bát ale nemuseli.
Jaké bylo překvapení, když jsme se asi za hodinu a půl probudili a všude byl sněhový poprašek! Sníh v srpnu! Bylo to poprvé, co jsme se setkali s takovým paradoxem a všichni jsme se z toho veselili a fotili se během sněžení. Spát jsme šli ale s obavami, jestli nám nebude zima, přeci jen jsme byli ve výšce 3400 m.n.m..
Den 3

- 13 km
- 7 h chůze
- 400 v.m. stoupání
- 1500 v.m. klesání
V noci ale skoro nefoukalo a byli jsme zabalení v teplých spacácích, tak se nám spalo hezky, přeci jen ta kombinace výstupu s nadmořskou výškou nám vzala dost energie. Ráno jsme se tedy odvážili vystrčit hlavy ze spacáků a stanů a kromě sněhové pokrývky se nám ukázalo i sluníčko. Pomalu jsme pobalili, vyhřívali se na  a vyrazili. S jezerem po pravé ruce jsme se pomalu prodírali sněhovou vrstvičkou, funěli ve výšce mezi 3400 a 3800 m.n.m., a vystoupali až do dalšího sedla nad jezerem. 
A pak už nás čekal jen dlouhatánský sestup. Těsně po sedle následovala jeho pěkně prudká část, kombinace suťoviska a vrstvy sněhu jistému kroku moc nepřidávala, ale brzy už se terén umoudřil a jak jsme klesali, tak postupně začal víc a víc tát sníh. 
Když jsme dokončili sestup a konečně už byli v údolí, tající sníh, který se postupně sunul dolů a dokrmoval menší i větší potůčky a řeky, už na nás chystal bahýnko a brody. Ty jsme ale překonali a pak už nás mátly jen spousty cestiček vyšlapaných od dobytku, které náš vždy lákaly sejít z naší cesty do kempu. Ale nakonec jsme se našli. 
Dokonce jsme narazili i na ceduli popisující cestu a moc se nám ulevilo, že nebudeme muset brodit řeku, která byla po tání sněhu pěkně rozdováděná!
Krátce před setměním jsme konečně dorazili do kempu. Kemp to byl krásný, přímo kyrgyzstánský. Ohrada, která měla chránit tábořiště před dobytkem byla jen tak na okrasu, proto každý z nás alespoň jednou šlápl do čvachtavého kravského pozdravu přímo před vchodem do stanu. Kuchyň a koupelna byla v řece a seděli jsme a vařili u jurty, v které bydlel místní pasáček. Kyrgyzstán. :) 
Den 4

- 15 km
- 5 h chůze
- 200 v.m. stoupání
- 900 v.m. klesání
Poslední den už byl zase pohodový. Sypaná cesta nás neomylně vedla naším směrem a my pomalu klesali údolím.

Cestou jsme si uvařili oběd, dali siestu u řeky, a pak pokračovali dál až do městečka Ak-Suu, odkud jsme si stopli odvoz zpět do Karakolu. 
A v Karakolu už nás čekala jen oslava ruským šampaňským a šašlikem! To byl výšlap! :) 
Celkově jsme ušli asi 45 km, nastoupali 2100 v.m. a sestoupali 2300 v.m.. Byl to krásný trek s nádhernými výhledy, jen škoda, že se mnou trošku zamávala nejspíš střevní chřipka společně s horečkou a výškovou nemocí. Když se na to dívám zpětně, fyzický výkon by to až tak závratný nebyl, ale cesty někdy nebyly úplně snadno průchozí a na nadmořskou výšku každý reaguje jinak. A pozor! Síťové pokrytí v horách žádné, tak opatrně! :) 

A co tu máme dál?

Back to Top