160 km a prvních 10 dnů na GR 5 bylo za námi. Zvyklí na chůzi, už spolehlivě sehraní s našimi batohy, které se konečně staly z nepřátel našimi parťáky, jsme se pomalu prokousávali dál skrz sedla a údolí, a pomalu postupovali směr Středozemní moře. 
Mimochodem, kdo hledá spíš praktické informace o jídle, stanování, vodě anebo jak se na GR 5 a z GR 5 dostat, ten vše najde v článku GR 5:informace.
16.7. - 25.7.2018: 190 km
Jedenáctý den začal moc dobře. Po bouřce z předchozího dne a noci ani památky a jen kilometr chůze od místa, kde jsme spali, narážíme na chatu. Což znamená ranní káva, dopsání poznámek do průvodce, kontrola předpovědi počasí a trocha dobití elektroniky ze soláru. No a taky normální splachovací záchod, to člověka vždycky potěší.
O to náročnější je po hodině a půl se konečně zvednout, nahodit batoh a vyrazit. 
den 11: kávička v Refuge du Plan de la Lai 
den 11: kávička v Refuge du Plan de la Lai 

Krátce potom co vyrazíme nebe opět začíná černat. Vždycky nás to zneklidňuje. Pláštěnky sice máme po ruce a připravené na rychlé použití, ale stejně. Déšť není nejlepší věc, co člověk v horách potká, představa mokrého oblečení a vybavení prostě není nejveselejší. 
Asi po 10 km střídavého klesání a stoupání se vyškrábeme do Col du Bresson. Pořád neprší, ale v dálce slyšíme bouřku (odhadem tak 10-15 km vzdálenou), z toho nemáme právě radost, zejména s ohledem na to, že se právě nacházíme v nejvyšším bodě dnešního dne (2 469 m.n.m.). Útěchou nám je, že kdyby se bouřka znenadání přiblížila, tak jen 400 m od sedla se nachází chata, kde se dá schovat. 
den 11: výhled z Col du Bresson
den 11: výhled z Col du Bresson
Déšť přichází až když máme sedlo za sebou, ale bouřka se nám naštěstí stále vyhýbá. Stíháme sestoupit pár desítek výškových metrů a schováváme se pod převis. Neexistuje lepší způsob jak strávit čas během deště než si dát pořádný druhý oběd. 
den 11: schovaní před deštěm kousek cesty za Col du Bresson
den 11: schovaní před deštěm kousek cesty za Col du Bresson
Když déšť poleví a už jen poprchává, vyrážíme dál. Stačí hodina chůze a narážíme na Refuge de la Balme. Ptáme se provozovatele chaty, jestli si můžeme poblíž chaty postavit stan a dostáváme svolení. Kempingový stůl a lavice poblíž nevyužijeme (večer i druhý den ráno je pěkná kosa), ale wc a vodou vyvedenou z nedalekého potůčku do potrubí tedy nepohrdneme! 
den 12: ranní balení
den 12: Refuge de la Balme
1) den 12: ranní balení
Následující dvanáctý den nás čeká sestup. Ten začíná pěkně zostra, ale postupně se zmírňuje a klesání už pokračuje pozvolně údolím.
den 12: sestup údolím
den 12: sestup údolím
den 12: sestup údolím

Dnes potřebujeme nakoupit, tak počítáme, že se tím zdržíme. Nákup jako takový moc času nezabere, ale město pokaždé tak nějak vtáhne. Odpočinek na lavičce, dobíjení elektroniky, svačinky a čerstvé jídlo. Každý tu najednou zleniví a padne na něj únava. 
Postupně procházíme městem Valezan, pak Bellentre, ale ani v jednom obchod není, maximálně restaurace. Větší město Landry míjíme, je to zacházka. Na obchod KONEČNĚ narážíme v Montchavin, navíc je tu Sherpa!!! Během těch pár dní jsme si k němu našli velký vztah, stává se naším parťákem a výkřiky: "Jůůů, hele, Sherpa!" zní jako bychom se znovu shledali se starým známým. Sice je to jen síť obchodů, které jsou rozmístěné po francouských horách, ale to nemůže zabránit našim vřelým vztahům. 
den 12: večerní pohled na Montchavin
den 12: most za městečkem Bellentre
den 13: pokus o brzké vstávání po chladné noci
1) den 12: večerní pohled na Montchavin
2) den 12: most za městečkem Bellentre
3) den 13: pokud o brzké vstávání po chladné noci
Po nákupu a několikanásobném přežrání máme problém se z města odkulit. Šplháme za město doslova jen pár desítek metrů a odpadáme na první rovném plácku u cesty (viz fotka 3) výše). 

Třináctý den se vstává ztuha, po chladné noci jsme jak zmlácení. Dnes nás čeká dlouhé stoupání a vstup do Národního parku Vanoise
První část dne jdeme po stezce sami. Značení není nic moc, až mizí úplně. Jdeme po cestě nesmyslně zaházené větvemi a nadáváme jak špačci. Nechápeme co to má znamenat. Koho napadne turistickou trasu zaházet tak obrovským množstvím větví a malých stromků?! Po kilometru té komedie začínáme váhat. Matěj vytahuje mobil a kontroluje cestu. A je zle, GR 5 byla zřejmě přeznačena a tyhle větve měly být důrazným náznakem, že TUDY CESTA NEVEDE. Ta tenhle náznak neklapnul.
Kdo Matěje zná, ten ví, že je vcelku kliďas. Obvykle jsem já ta nasraná (bohužel je tohle ten přesný a výstižný popis mé nálady)- škoda každého kroku navíc, ne?! Tentokrát si ale náladu měníme, já se jen otočím a jdu zpět. Matěj je ten kdo má chuť zabíjet. Aspoň ví jak mi obvykle je. Tuhle poznámku si ale nechávám pro sebe, nemuselo by to dopadnout dobře. Vrátíme se na místo, kde se trasa odděluje z široké lesní stezky a stává se tzv. kozí stezkou vedoucí příkrým svahem v lese. Snad už se dnes neztratíme. 
Když docházíme k parkovišti, odkud vede jedna z hlavních stezek do NP, koncentrace lidí je neuvěřitelná. Dneska je to s námi jak na houpačce, Matěj už je v klidu, ale teď zas já usínám ve stoje. Na chvíli zastavujeme a já okamžitě odpadám ve stínu stromů. Nechce se mi vstávat, tahle únava, která dnes nepřechází ani během chůze je strašná. Slabé nohy, slabá vůle. Už aby byl večer. Škrábeme se ale společně s průvodem lidí do kopce a na konci stoupání se nálada i energie dobíjí výhledem. 
den 13: NP Vanoise
den 13: NP Vanoise

V NP Vanoise se nesmí volně stanovat ani bivakovat, proto máme v plánu dojít k Refuge Entre-le-Lac, kde je bivakování povoleno na plácku za chatou a stojí pouze 5 €/ 2 os. a stan (07.2018). 

Bližší info o stanování, bivakování, apod. najdete v článku GR 5: informace

den 14: ranní fotka v "Aire de bivouac" u Refuge Entre-le-Lac
den 14: pohled zpět na Lac de La Plagne
1) den 14: ranní fotka v "Aire de bivouac" u Refuge Entre-le-Lac
2) den 14: pohled zpět na Lac de La Plagne
GR 5 v této části trasy vede přes NP pouhých 5 km, předtím se trasa vine podél jeho hranic.
den 14: NP Vanoise
den 14: NP Vanoise
den 14: NP Vanoise
den 14: NP Vanoise

Na GR 5 jsme čtrnáctý den a u chaty Refuge du Palet zjišťujeme, že nemáme až tak velký skluz oproti rozcestníku na ní! 
Léman = Ženevské jezero a Méditerranée= Středozemní moře 
Jenom 50 v.m. za chatou jsme sedlem Col du Palet opustili NP. A hned po něm začal sestup do Tignes. To pro nás je obzvlášť důležité město-  čeká na nás balíček s jídlem z domova! Posledních pár dní jsem z toho trošku nervózní, snad tam na nás opravdu bude čekat. 

O tom jak si posíláme balíčky s jídlem na cesty a jestli to vůbec stojí za to jsme napsali v samostatném článku.

A tak jsme sestupovali do Tignes, spěchali jsme tak, že jsme cvakali jen mobilovky a úzkou cestičkou se blížili k městu. Nejdřív jsme se opět vrhli na obchod s jídlem. Důvod proč ve městě neomylně vždy nejdříve míříme do obchodu není obvykle to, že bychom neměli v batohu už nic k jídlu, ale hlavně to, že si nakoupíme čerstvé (pečivo, ovoce, zelenina) a hlavně takové jídlo, které nemusíme vařit a můžeme ho do sebe nacpat bez jakéhokoliv váhání.

(následuje balíkové drama!)
Budova infocentra, kam jsme balík na základě mailové domluvy poslali, je obrovská a má několik pater. U pultíku pro turisty čekáme až na nás přijde řada a poté se natěšeně ptáme na balíček. Nikdo nic neví. Všichni se tváří udiveně a odkazují jeden na druhého. Když ukazujeme email a jméno zaměstnance infocentra, přichází pohled: "Jo, tenhle trotl! Ten nám nikdy nic neřekne."
Konečně přichází vedoucí a říká nám, že nějaký balík dnes ráno přišel. Hned ho vzali a hodili do popelnice. Přišel v hrozném stavu, místo úhledné a pečlivě zalepené krabice přišel zavakuovaný igelitový pytel s rozteklou omáčkou. Vzhledem k teplu, ve kterém balík byl a tomu, že omáčka už balíku nějaký ten den vládla, ho taky provázel příslušný smrad. 
Matěj, řádně hladový, dává pokyn, abych zjistila kde ta popelnice je, zachráníme co můžeme. Ptám se tedy vedoucí infocentra, kde že je ta popelnice s naším balíčkem. Ta se tváří VELMI nespokojeně, že jsme to stále ještě nevzdali... Díky naší neústupnosti ale nakonec shání u správy města žebřík a k němu popeláře, co nám pro balík do "popelnicové díry" slézá. Matěj mu skoro skáče naproti (druhá fotka níže).
Získali jsme náš balíček! Matěj nemá daleko ke zvracení. Já taky ne, ale jsem na tom maličko líp. Třídíme to, co nejde zachránit, a zbytku jídla (převážně neprodyšné balíky) dopřáváme u nedaleké hadice na mytí kol řádnou koupel. Jako pachatele celého neštěstí identifikujeme rajskou omáčku, která se zřejmě nemohla dočkat až se dostane z krabice a tak celou akci urychlila. Mimo jiné si totiž do balíků dáváme i jídla od Expres menu (tedy nesušená jídla, často omáčky s masem, apod.), které nás na cestě podporuje.

den 14: sestup do Tignes
den 14: balíkové drama
den 14: upravený balík s jídlem
1) den 14: sestup do Tignes
2) den 14: balíkové drama
3) den 14: upravený balík s jídlem
Po dramatu s balíkem jsme značně unaveni. Nacpeme si vše zbylé do batohů a pomalu se šplháme dál na kopec za město. Snad brzy najdeme místo na spaní. Cestou se ztrácíme a děláme zbytečnou zacházku. Už chápeme, že dnes prostě asi není náš den. Po pár kilometrem konečně stavíme stan, batohy těžké, nohy stejně tak. 
den 14: bivak za Tignes
den 14: bivak za Tignes
den 14: bivak za Tignes
den 14: bivak za Tignes

Usínáme s výhledem na masiv Mont Blanc, asi naše poslední setkání s ním na tomto treku.
Patnáctý den a na nás padá únava. Od rána pomalu sestupujeme do města Val d'Isére (druhá a třetí fotka níže), procházíme kolem stáda koní, dělají, že nás nevidí, ale nenápadně si udržují odstup. 
1) den 15: stádo volně pasoucích se koní
2)-3) den 15: sestup do Val d'Isére

Ve městě je únava vždycky nejhorší. A když docházíme do Val d'Isére, tak na nás padá ve velkém. Sedíme na lavičce a litujeme se. Ale po svačince se pomaloučku sbíráme a pokračujeme v chůzi. Z 1 900 m.n.m. se potřebujeme vyškrábat do Col de l'Iseran, 2 770 m.n.m. vysoké, nejvyšší sedlo Alp. Stoupáme, bojujeme s únavou, obloha se mračí, tak je chůze náročná. Dáváme si ale nakonec jen jednu větší pauzu a jinak jdeme skoro bez zastávky. Konečně se přibližujeme k sedlu. Jsme zhrozeni, nevěnovali jsme přílišnou pozornost mapě a neuvědomili si, že v sedle je mimo výhledu a vysoké nadmořské výšky ještě parkoviště a velký obchod se suvenýry. Skoro každý se sem vyveze autem. U některých turistů to vypadá, že tato jízda do takového kopce je sportovní výkon minimálně měsíce, ale spíš roku. Tak se rychle najíme a pádíme dál, počasí se moc netváří a dalších 5 km vede stezka skrz NP Vanoise (na chvíli se do něj tedy vracíme), takže musíme najít místo na spaní až za jeho hranicemi. 
den 15: pozdní oběd v sedle Col de l'Iseran
den 15: upršený večer
1) den 15: pozdní oběd v sedle Col de l'Iseran
2) den 15: upršený večer

Šestnáctý den si volíme (vzhledem k počasí) jinou variantu než klasickou GR 5, která vede ve vyšší nadmořské výšce (což dnes znamená mrakem). Plánujeme krátký den. V Lanslevillard se chceme ubytovat v kempu a koupit nový plyn na vaření, který pomalu dochází. 
Do kempu docházíme kolem 15h i s úspěšně koupeným plynem. Následuje sprcha až dvě a natáhnout záda! Celé odpoledne ale bohužel prší. V tom se nám nechce stavět stan, zejména když máme možnost být schovaní ve společenské místnosti kempu. Tak dobíjíme baterky, užíváme si židlí a stolů a jsme šťastní, že můžeme být pod střechou, když prší! 
Celý sedmnáctý den stále poprchává, tak šlapeme s minimem zastávek a doufáme, že zítra bude líp. Jsme trochu skleslí, pořád nechápeme jak moc počasí ovlivňuje náladu a duševní pohodu. Dnes se mi nechce ani fotit. Jediná smysluplná fotka je z dnešního kempu, nic moc, nenašli jsme pořádné místo na spaní, tak si děláme tábor kousek od cesty mezi stromky.. 
den 17: nenápadné tábořiště
den 17: nenápadné tábořiště

Osmnáctý den! Svítí slunce a nálada se okamžitě zvedá! Ráno docházíme do městečka La Norma. Jakmile vidíme lavičku ve svahu nad městem, je to jasné znamení, že se zdržíme. Vaříme si k snídani kávu a k tomu se cpeme čerstvým pečivem ze zdejší pekárny. To je lahoda.
Na cestu vycházíme až kolem 11.h, odpočatí a rozválení. Klasika. První část cesty procházíme předměstím města Modane, to bývají nudné části, kde cesta neutíká. Následuje stoupaní serpentinami (od kterých se trasa ale občas odpojí) a docházíme do dalšího městečka, Valfréjus. Další lavičky! Opět se zasekáváme a vaříme si oběd. 
A pak se konečně, za Ouvrage du Lavoir (pro nás krycí název "lavór"), dostáváme zpět do přírody. Cesta se vine údolím, kde se postupně otevírá pohled na horu Le Grand Séru (2.889 m.n.m.), která nám bude na dohled po zbytek dneška i zítřka. Ani to, že jdeme širokou sypanou cestou a ne stezkou nekazí radost, že jsme zase v zeleni. Ještě nevíme, že příštích cca 15-20 km budeme procházet jednou z nejkrásnějších částí GR 5.
den 18: výhled údolím na horu Le Grand Séru
den 18: výhled údolím na horu Le Grand Séru
den 18: Matějovy přístávací triky s dronem
den 18: pohled zpět směrem k městečku Valfréjus
den 18: Matějovy přístávací triky s dronem
den 18: pohled zpět směrem k městečku Valfréjus
Stoupáme údolím, opouštíme sypanou cestu a už pokračujeme jen stezkou pro pěší. Už se pomaličku připozdívá, tak se koukáme i po místu na spaní. Ono se to nezdá, ale najít rovinku a místo na stan, které by nebylo přímo na cestě je někdy docela dlouhá záležitost. 
Dnes ale máme štěstí a nacházíme nádherné místo i s výhledem, dokonce i kousek od jezírka. To je hodně velká rarita (vzhledem k tomu, že spíme v sedle skoro ve 2.500 m.n.m.). Poslední dobou nám nocoviště vycházejí vzhledem k vodním zdrojům ne zcela strategicky, tak si musíme dávat pozor, abychom někde nezůstali doslova "na suchu" a vodu na vaření a pití na večer obvykle nabíráme už během odpoledne. Sice nepotřebujeme tak velké množství vody, protože relativně často jíme i ne-dehydrovaná jídla, ale pořádně se večer a ráno napít je nutnost.
den 18: dnešní nocoviště
den 18: dnešní nocoviště
Sedlem Col de la Vallée-Étroite (2.434 m.n.m.), kde táboříme, vede hranice dvou francouzských-alpských regionů: Savoie a Hautes-Alpes, hranice je označena křížem (na fotkách níže).
den 19 ráno: Le Grand Séru, vpravo dole křížek značící hranice regionů
den 19: hranice regionů
den 19: hranice regionů
1) den 19 ráno: výhled na Le Grand Séru
2)-3): den 19 ráno: hranice regionů

Devatenáctý, a další slunečný, den! Sestup vede krásnou krajinou...
den 19: sestup ze sedla
den 19: sestup ze sedla

... a pokračuje až do vesničky Granges de la Vallée Etroite, odkud se opět otevírá výhled na horu Le Grand Séru, ale tentokrát z druhé strany. 
den 19: hora Le Grand Séru, výhled z vesnice Granges de la Vallée Etroite
Po vesničce vystoupáme asi 200 v.m. a pak už trasa jen pomalu klesá až k vesnicím Roubion a Nevache. O Roubion se GR 5 jen tak otírá, v mapách obchod značený není a tak pokračujeme do Nevache. Tam se s velkou nelibostí dozvídáme, že obchod není a že jedině zpět v Roubion! A vracet se?! To nikdy! Zase nám vyvstává situace, kdy sice máme v batohu jídla dost, ale chuť na něco co není instantní nebo není obvyklou stravou, nás sžírá. Ale to nás pořád trápí méně než se vracet, to oba ohnivě nenávidíme. Nedá se nic dělat, k večeři bude klasika. 
Oproti původnímu plánu ujít asi 7 dalších km k jezeru a nocovat u něj, odpadáme kousek za městem. Brzy zjišťujeme, že to byla chyba. Komáří nálety nemají konce a dohání nás oba k šílenství (na obou fotkách níže mám chuť zabíjet). 
den 20 ráno: balíme a nenávidíme všudypřítomné komáry
den 20 ráno: balíme a nenávidíme všudypřítomné komáry
den 20 ráno: balíme a nenávidíme všudypřítomné komáry

Za Nevache (náš dvacátý den) se GR 5 větví:
- na klasickou GR 5, která vede přes městečko Plampinet, potom sedly (např. Col de la Lauze) a nakonec údolím kolem města Montgenévre (2 dny)
- a na GR 5c, která vede přímější cestou do Brianconu, kde se obě varianty setkávají (1 den).

My volíme kratší variantu, která podle mapy, vede téměř celou dobu jen stezkami a silnicím se vyhýbá. Ta nás ale hned od rána žene do pěkného kopce, tak se hezky zapotíme hned na začátku dne, taková zahřívačka, kterou ale po komářím ránu moc nepotřebujeme. Pocuchané nervy po noci plné komářího pištění jsou přece na zahřátí to nejlepší.
První část dne stoupáme asi 1.000 v.m. k jezeru, potom už je trasa mírnější. A pomalu stoupáme do Porte de Cristol (na videu níže).
Odpoledne se už zase začíná obloha mračit. Nejvýhružněji se tváří, když se přiblížíme k nejhezčí části trasy dnešního dne, kde GR 5c vede trasu po hřebeni (první fotka níže, tato oblast). Čím blíž ale k výstupu jsme, tím víc se nám počasí nezdá. Nakonec s těžkým srdcem volíme nižší variantu po úbočí svahu, kde vede trasa pro cyklisty (GTH 4). 
Už se nám tu několikrát stalo, že jsme se celí navlíkli do nepromoků- kalhoty a bundy, nakonec i pláštěnky, a byli připravení i na brutální průtrž mračen. A nikdy nic nepřišlo, jen lehká sprška a konec. Tentokrát jsme tedy rozhodujeme panice nepodlehnout, nepotit se v nepromokavé vrstvě a jít dál jen v bundě. A to je chyba. Znenadání začíná brutální průtrž mračen, za chvíli se mění v krupobití. Matěj 3/4 kalhoty, já to samé. A oba samozřejmě úplně durch. Klasika. Jakmile se srážky uklidňují, děláme fotku s koberečkem z krup (druhá fotka níže) a prakticky běžíme z kopce, abychom se zahřáli a uschly nám kalhoty. To funguje zaručeně a za chvíli už jsme suší a spokojení.
den 20: za Col du Granon se rozhodujeme zda jít hřebenovkou anebo stezkou na úbočí
den 20: kroupy útočí!
den 20: za Col du Granon se rozhodujeme zda jít hřebenovkou anebo stezkou na úbočí
den 20: kroupy útočí!​​​​​​​
Ušušení seběhem (naše trasa sestupu do Brianconu, cca v polovině jsme přenocovali) začínáme hledat místo na přenocování. Dneska byl dlouhý den.
den 20: hledáme místo na stan
den 20: tábořiště
den 20: hledáme místo na stan
den 20: tábořiště

A zítra nás čeká sestup do Brianconu! 
den 21: ranní výhled na Briancon
den 21: ranní výhled na Briancon

A co tu máme dál?

Back to Top